Odpovede sociologičky Jiřiny Šiklovej o opatrovateľkách sú drsnejšie ako sme čakali. Pri všetkých témach, žena živiteľka rodiny, starý rodičia ako opatrovatelia, ale aj starší ľudia ako opatrovaní. Nech sa páči.

Autori: Anna Kratochvílová, Mária Miklušičáková, Jakub Kratochvíl

1. O fenoméne žien, ktoré chodia pracovať do zahraničia, viete. Zo Slovenska chodia ženy najmä do Rakúska. Vidíte v tom nejaký problém?

   Bezesporu dojde k narušení rodiny zde na Slovensku. Protože výsledkem toho – že žena je ten, kdo odchází za prací a teda vydělává víc peněz než muž – bude to, že se totálně rozbije tradiční model rodiny.

2. Tradičný model rodiny?

   Podíváme-li se do minulosti, tak tradiční model rodiny byl buď, že jsou tady oba partneři, nebo že muž chodí vydělávat peníze. Třeba na Slovensku bylo velice časté, že muži odcházeli do Ameriky a zakládali tam celé osady. Tak to bylo tehdy, bylo to to, co bylo chápáno i jako tradiční model. Tento model už ale patrně nefunguje. To je dáno tím, že v Rakousku, které je blízko a hranice jsou otevřené, je snazší najmout si levnou pracovní sílu k starým lidem ze Slovenska nebo z jiné země.

3. A ako sa tento tradičný model rozbíja?

   Muž, který tu zůstává doma a nevydělává peníze, musí cítit, že je ve velice špatné situaci. Má to další nevýhodu, nejen dopad na rodinu, ale má to dopad i na to, že o lidi, kteří potřebují péči, se stará někdo cizí. Toto bylo popsáno v řadě románu a dokonce v německé televizi to bylo asi tak před patnácti lety.

4. Starším ženám vraj táto práca a čiastočné odlúčenie od rodiny vo vzťahoch doma pomáha. Vidia to ako realizáciu v dôchodku.

   Nezapomínejte, že pro starší ženu je takováto práce přivýdělkem. Ta už má za sebou kdysi funkční rodinu a manželský vztah. Pokud se však tohle objeví na začátku těch rodinných vztahů nebo vztahu dvou lidí, kteří by mohli spolu vytvořit rodinu, tak je to daleko horší. Automaticky si totiž zvykají na tento dosti neobvyklý způsob odloučení a model toho, že žena je hlavním živitelem rodiny. Je to model, který bezesporu likviduje, nebo narušuje obvyklé vztahy lidí. Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč mladí lidé neuzavírají sňatky. Protože nevědí, proč by je měli uzavírat.

5. Je to problém, keď je žena hlavným živiteľom rodiny?

   To je veliký problém. Protože tím pádem péče, která by se měla vlastně poskytovat v té rodině, se poskytuje někomu jinému. Ale můžeme to odsuzovat? Je to na obou stranách otázka ekonomická. Nezapomeňte, že v Rakousku je tak drahá institucionální peče o staré lidi, že je daleko levnější si najmout někoho, kdo k němu přijde.

   I u nás se považovalo za nepochopitelné, že se někdo nepostará o vlastní rodiče, pak se to v letech sedmdesátých změnilo, propagovali se domovy důchodců. Bylo to dáno tím, že ženy šli do práce a o staré lidi se neměl kdo postarat. Tuhle změnu ukážu na osobním přikladu. Můj otec byl lékař, a tedy jsme nebyli úplně chudá rodina. Jediný krát jsem ho viděla plakat, a to bylo v situaci, kdy šla moje matka pracovat. Když jsem se ptala, tatínku proč pláčeš, tak on tehdy říkal „já už neuživím svou rodinu“. My s bráchou jsme byli na vysoké škole a z jednoho platu nás uživit nešlo. Ale tatínek si prostě jen neuvědomil, že za to nemůže on, že se změnila celá společnost.

6. Nie je to aj teraz tak trochu nátlak spoločnosti?

   Určitě, je to jiné pojetí hodnot a postavení lidí ve společnosti. Ale to se mění během doby, nemyslíte? Nejdřív je něco naprosto neobvyklého, teda nějaká rychlá změna, a pak se to stává normálním. Teprve po druhé světové válce šli ženy ve větším počtu na vysoké školy. Teď se to zas mění.

7. Aký je dopad na výchovu detí, ak odchádzajú za prácou ich matky?

   Myslím, že to má velice negativní dopad, protože pak ty děti nevychovává matka, ale ta předchozí generace. Čili, negativní, ve smyslu, že tady není kontinuita, přímá generační návaznost.

8. Je táto generačná kontinuita taká dôležitá?

   Určitě se tam předávají hodnoty o jednu generaci posunuté. Protože, jestliže v současnosti je těžké přijmout hodnoty, které nejsou jasně definované, protože je ani neznáme – hodnoty současnosti – tak pak o to horší a složitější bude přijmout hodnoty generace, která sama byla v jakémsi mezistupni.

9. O dieťa sa môže postarať a vychováť ho predsa aj manžel.

   Určitě. Manžel by dokázal vychovat děti velice dobře, kdyby měl model chování, jak se chovat jako muž v domácnosti. Jenomže tenhle model muže v domácnosti je – alespoň v České republice – neustále zesměšňován. Kdyby to nebylo zesměšňováno a bralo se, že práce v domácnosti, péče o děti, je na stejné úrovni jako práce ve fabrice, kde budu štípat lístky nebo vyplňovat složenky, tak pak by to samozřejmě nikomu nevadilo. Ale máme v sobě tyto předsudky. Ne že by to ten muž nedokázal, ale není to tady zvykem. Kolik procent mužů je na takzvané rodičovské dovolené? Nepatrné množství a ostatní muži si z těchto lidí dělají legraci, a říkají, tak co kojíš v pravidelných intervalech, takže je zesměšňují. Je to nepřijetí změny, ke které tady došlo.

   Vzpomínám si, když byli v padesátých létech první nábory na to, aby ženy šli do zaměstnání, tak se zdůrazňovalo, že správná žena má být zaměstnaná. Tehdy profesor Švejcar (Josef Švejcar – významný český pediater; red.) napsal článek o tom, že kdo oddělí matku a dítě do jednoho roku je zločinec. Bylo to zcenzurováno. Tehdy se totiž propagovalo, aby se ženy nestarali o svoje děti. Teda on se domníval, že to bylo správné, ale ÚV KSČ se domnívalo, že ženy mají jít do zaměstnání.

   Teprve když se v letech osmdesátých, kdy tato potřeba ženské pracovní síly byla nasycena, myslím tým industriální, tak najednou se začala prodlužovat mateřská, nebo rodičovská dovolená. Prodloužila se až na nesmyslnou dobu tří let. A teď nikdo neví, jak z toho zpět. Jestliže matka řekne „já nechci být tři roky s dětmi doma“, tak si někteří říkají, no to je tedy špatná matka. Ale tím pádem vlastně ta žena, pokud opravu bude tak dlouho doma, ztrácí svoji kvalifikaci, nebo se aspoň té kvalifikace naučí za tu dobu vzdávat. A potom se diví, že není v tom samém postavení jako muži.

   Čili to jsou všechno návazné věci, které můžeme pochopit jedině, když je vezmeme v jisté souvislosti. Ne z toho udělat volební program pro volby, které jsou za půldruhého roku.

10. Pre matku sú, čo sa profesie týka, tri roky veľa. Je to tak aj pre to dieťa?

    Z hlediska toho dítěte by bylo ideální, aby matka byla co nejdéle doma. Ale z hlediska postavení té ženy – a musíme brát, že dneska je už rovnoprávnou partnerkou – jsou tři roky bytí „mimo provoz“ velikým hendikepem. Kdyby já byla podnikatel – jako že nejsem – tak bych si dala pozor na ženy, o nichž bych si řekla, že budou mít děti a pak budou tři roky doma, to si asi pořídí potom ještě druhé dítě. A najednou mi ta žena vypadne na šest let z toho zaměstnání? Tak asi si zvolím někoho druhého, teda muže a tím nepřímo tu ženu diskriminuji. Z hlediska vývoje dítěte je třeba poslouchat Švejcara. Z hlediska toho rozdílu postavení a perspektivního rozdílu muže a ženy, je to dlouhá doba, která perspektivně a v kariéře tu ženu znevýhodňuje.

11. Slovenské ženy chodia zväčša do Rakúska, české zväčša do Nemecka. Čo bude so starými ľuďmi, ktorí ostávajú na Slovensku, kto sa nich bude starať?

    Promiňte, teďka budu odpovídat jinak. Těch starých lidí, kteří potřebují opravdu denní péči, je nepatrné procento. To je opravdu kolem 6 % staré populace. Většina starých lidí si zvykla na to, aby byla samostatná. A to je potom posun, protože mi tu představu – musíme se o tebe starat – promítáme jako kdyby to bylo před x lety, kdy tedy opravdu ten člověk byl velice bezmocný. Nebyla zde například lékařská péče, a pak teda musel být v léčebně pro dlouhodobě nemocné nebo v nějakém ošetřovacím ústavu. Ale těchto lidí je opravdu dnes již nepatrné procento.

    Představte si, že byste mi vlez do bytu, že já tě teď budu opatrovat. No já bych vás někam kopla. To je prostě přenášení těch báchorek o starých lidech. Mně to někdy připadá jako nějaké pohádky. Jak to, že se nebojíte, že se tady objeví vlk, který se změní v ďábla, vyplázne jazyk a kopne vás kopytem? Doba je přece úplně jinačí. Tak to je.

    Pamatuju se, že třeba moje babička zemřela, když jí bylo osmdesát, a mě už je víc než osmdesát. V její diagnóze bylo napsané – zemřela sešlostí věkem. Dovedete si to představit, že by to dneska nějaký doktor napsal? Tak bychom na něj podali trestné oznámení, že proč toho člověka neléčil, že tam přece musí být diagnóza a ne – zemřela sešlostí věkem.