jablko

Chceli by sme s Jablkom pokračovať. Podporte nás vašimi 2% z dane.

Dni dobrovoľníkov v Röszke

Absolvent sociológie Masarykovej univerzity strávil spolu s ostatnými brnenskými dobrovoľníkmi v maďarskej Rözske niekoľko dní minulého týždňa aktívnou podporou a pomocou prichádzajúcim. Táto skupina pred odchodom do Maďarska pripravovala a zbierala prostriedky humanitárnej pomoci od množstva ochotných ľudí, ktoré nakoniec využili práve v Röszke. Za aktivitou týchto dobrovoľníkov stálo presvedčenie, že minimálne takýmto spôsobom by mala v daných momentoch zasiahnuť vláda krajiny, v ktorej žijú.
Takýto zásah však neprichádzal.

Text a fotografie: Michal Jašek.


Do Röszke jsme se dostali po setmění, po vykládce vší pomoci ve skladu organizace sdružující humanitární pomoc kdesi na periferii Szegedu.
Původně jsme měli zůstat v Budapešti, ta ale byla plná jak dobrovolníků, tak i materiální pomoci. Proto jsme pokračovali dál na jih k srbským hranicím.

Po cestě do tábora, toho neoficiálního, vlastně takového festivalového stanového městečka, jsme ale napřed slyšeli a pak i míjeli velkou vlnu prchajících.
Jinak nenápadnou silničku mezi dvěma poli pochodoval hlučný dav lidí s taškami. Připadal jsem si jako na fotbale. A cítil, že jsem součástí něčeho většího, co jsem si soukromně s pro mě už samozřejmou dávkou patosu nazval dějinami.

Po fotbale přišel další vjem: připadal jsem si jako uprostřed zpravodajství BBC.
Stále přicházeli noví a noví lídé, i za tu chvíli, co jsme na místě zůstali, jich přibylo snad dvě stovky. Nevěděli přitom, co je čeká a kam se vydat, co mohou od ostatních očekávat, postávali v pozadí stínů kolem kolejí. Místo křížící se silnice a kolejí osvětlovalo v podstatě jen pár kamer přítomných televizních štábů, projíždějících autobusů a policejních aut, jinak byla tma, dál od silnice úplně. Většina z uprchlíků však v improvizovaném táboře netáboře hned za hranicemi (plotem) Maďarska se Srbskem, kde chybělo naprosto základní vybavení, zůstávat nechtěla.

V tom jim ale bránila maďarská policie. Jedinou šancí, jak se z tábora dostat, bylo policii prostě přečíslit.

Přesto někteří v táboře zůstávali. I oni se ale nechtěli nechat deportovat do asi 300 metrů vzdáleného oficiálního detenčního centra, kde by je čekala registrace. Přestože se situace v podstatě z hodiny na hodinu měnila, registrace by podle platného dublinského systému znamenala, že i když by cílovou destinací prchajících bylo Německo (které je vítalo), minimálně po dobu azylového řízení, ale i s dopady po jeho vyřízení, by byli spojováni s Maďarskem a jeho územím.

Byl jsem z toho zmatený.
Nedokázal jsem si představit, jak těm lidem můžu pomoct. Všechny ty informace, které jsem nashromáždil v Brně o tom, jak se věci mají, jsem přímo na místě nedokázal přetavit do smysluplných rad. I proto, že informace byly víc, než jeden den staré. Večer jsme se ale ještě s pár na místě působícími dobrovolníky domluvili, že je druhý den kolem páté ranní vystřídáme.

A v šest ráno jsme stáli na tržišti, někteří znás u stánku s jídlem, jíní, jako já, rozdělovali a třídili a nabízeli oblečení a boty. A hádali se o jejich velikosti.

Všiml jsem si toho už v Budapešti.
Měl jem pocit, že děti uprchlíků si připadají jako někde na táboře, procházejí jedním velkým dobrodružstvím. Často si spolu nahlas hrály, nebylo těžké se s nimi vyfotit, vlastně naopak, docela často ochotně pózovaly a fotit se vyloženě chtěly. Na rozdíl od tohodle kluka. S rodinou za dozoru policejní linie čekal na autobus do detenčního tábora. A vůbec, čekal jsem, že mezi uprchlíky bude, dost logicky, víc mužů, než ve skutečnosti bylo. Převažovaly ale skutečně rodiny s dětmi. Většinou malými.

Ještě než jsem definitivě zakotvil ve stanu s oblečením a botama, procházel jsem táborem a sbíral povalující se deky pro další využití. A byl jsem naštvaný.
Říkal jsem si, doháje, proč to po sobě nikdo neuklidí? A nešlo jen o deky, ale i o nedojedená jídla, načnuté a nevypité vody, řada věcí se musela zbytečně vyhodit. Ty emoce ve mě byly. Ale pak jsem nad tím přemýšlel dál a došlo mi, že si neuvědomuju kontext celé situace.

Ti lidé jsou už kolik dní ve vypjaté situaci, nikdy neví, co se za každou hodinou může stát, kdy proti nim zakročí policie, kdy dojdou zásoby jídla a vody, které jim dobrovolníci předávají, na jak dlouho jim budou muset vystačit, kdy bude pršet, jaká bude v noci zima, kdy budou muset delší dobu pochodovat. A tak dává smysl, když si v téhle vypjaté chvíli vezmou o něco více, než jim v tu chvíli stačí pro pokrytí základních potřeb. I proto po nich zůstává takový nepořádek. I proto, že z tábora vyrazí nečekaně anebo se záhy ukáže, že s řadou věcí prostě nezvládnou pokračovat. A nakonec, přestože je na fotce kontejner, na místě jich jinak bylo jen pár, od začátku krize navíc místo nikdo neuklízel. O první úklid a odvoz odpadků se postarala organizace (sdružení?), které sdružuje humanitární pomoc a která akci zaplatila. Krom toho, že v táboře nebyla ani voda ani elektřina, maďarské orgány se nestaraly ani o odpad. Nestaraly se o nic.

Navíc: stačí se podívat na fotku z letošního Glastonbury, "oni" v tom nemusí být sami.


Před chvílí jsem potkal jednoho sotva dvacetiletého Syřana.
Podivně se motal u stánku s jídlem. Prý sedm dní nespal. Když to bylo naposledy, v ještě v Athénách, prý mu z kapes někdo ukradl všechny peníze i s mobilem.

Kemp se rozkládal na dvou stranách silnice křižující železniční trať vedoucí do Srbska. Na obou březích stany, na jedné pak tři párty stany s jídlem a oblečením, šest toitoiek, na druhé dva stany lékařů bez hranic. Cestu pak, stejně jako večer, lemovaly pár kromě autobusů auta zahraničních zpravodajských televizí a vozy policejní.

Behem jednoho z televizních vstupů rozhovorů španělské televize, který jsem odposlechl, mluvil uprchlík původem ze Sýrie. Na cestě byl šestnáctý den. Přes Turecko se loďkou dostal do Řecka, odtud přes Makedonii a Srbsko sem do Maďarska. Cestou přes Egejské moře měla loďka nehodu, dvě děti se ztratily a zřejmě utonuly. "V Sýrii není život, ani voda, jen válka."

V Sýrii se za poslední 4 roky od začátku občanské války ½ obyvatel země stala uprchlíky (11 milionů). Čtyři miliony přitom odcházejí do okolních států, zbytek se přesídluje uvnitř země.

Situace z noci se během dne v několikahodinových periodách opakovala.
Asi to tak chodilo vždycky. Obyvatelé (obyvatelé?) tábora (tábora?) místo chtěli opustit a jet dál, tam, kam chtějí a tam, kde je chtějí, maďarská policie se jim stavěla do cesty.

Přesto však ani pozice policie nebyla jednoduchá.
Vlastně krom situací, kdy trváním na dodržování podle mě zbytečného řádu jen zvyšovala napětí a animozitu v davu, nemůžu říct, že by se dopouštěla neférového jednání. Alespoň já ne.

Někteří lidé, nebylo jich přitom málo a jejich počet se postupně zvyšoval, dobrovolně nastupovali do autobusů přistavených maďarskými orgány.
Pokud s nepletu, stále to byly spoje mířících do dalších táborů v zemi, v nichž mělo dojít k registraci uprchlíků. Je ale možné, že do busů nastupovali převážně Syřané, o nichž se německá vláda před  časem vyjádřila, že je na své území přijme bez ohledu na to, kde byli registrováni a kde se vyřizuje jejich azylová žádost. Mohli se tak domnívat - zřejmě za vydatné asistence dobrovolníků, protože nikdo jiný jim informace nepodával - že maďarská registrace jim v cestě na západ neublíží.

Velké skupině osob se ale podařilo policejní kordon obejít a (alespoň na chvíli) z kempotábora utéct.

Nevím ale, jestli si příliš pomohli.
V dané chvíli nebylo možné bez vyřízených registračních papírů využít standardní vlakové a autobusové dopravy. A pěšky do Budapešti a na západ daleko.

Jednou z věcí, kterou nelze na první pohled vidět, je sociální rozměr celé problematiky.
Většina uprchlíků totiž pochází ze spíše vyšších sociálních tříd. Ti z nižších si nemohou dovolit zaplatit za cestu pašerákům lidí. Jeden Syřan, se kterým jsme se setkal na budapešťském nádraží, zaplatil za plavbu loďkou mezi Tureckem a Řeckem asi 1200 euro.

A také, řada blízkých lidí nebo rodinných příslušníků nezřídka stále zůstává nebo čeká doma.
I tedy mimo ty, kteří si cestu z válkou rozklížené Sýrie nemohou dovolit.

V jednu chvíli se v táboře zvedl vítr a do vzduchu vynesl pár stanů.
Byl to zvláštní, velmi příjemný moment plný ticha, když skoro každý v táboře jen zaklonil hlavu a klidně pozoroval nebe.

Alžírský imigrant, který v táboře na pár dní zůstal a pomáhál nám s úklidem a distribucí věcí.
Za chvilku jej ošplouchne maďarský pracovník odpadních vod, splete si vysávací chod s chrlícím. Po střeše třech stanů s jídlem, oblečením a botama tancují splašky.

V tomhle stanu jsem strávil skoro celé odpoledne. I poté, co ho otylý dobrák, fousatý pán s hovnocucem, postříkal obsahem toitoiek. Za chvíli jsem ale narazil na dva šestnáctileté kluky, opět ze Sýrie, kterým se ztratili rodiče s sourozenci a oni bez peněz a telefonů zůstávají trčet na místě. Po hodině a půl vyjednávání se jich ale ujal pracovník UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky), který se na podobné situace na místě specializuje a případ zprotokoloval. A hlavně: jako jeden z mála lidí v kempu uměl arabsky, což kluky obrovsky uklidnilo. Přesto: trvalo nám asi hodinu a půl, než jsme se k němu přes několik osob dopracovali. Jak se asi mohlo dařit ostatním?

S koncem úterka se změnila strategie maďarské policie.
Protože byl nejbližší detenční tábor přeplněný, uprchlíky v autobusech rozvážela na další místa v zemi. Ale bez sběru otisků prstů. S možností nastoupit na další spoje na západ. Tuhle informaci ale, pokud vím, nikdo dále mezi obyvatele kempu nešířil. Mimo dobrovolníků na místě, kteří ovšem nevěděli, nakolik můžou takové informaci důveřovat. Nezmění se takové podmínky zase za pár hodin?

Roušky ve tváři policie umenšování symbolické vzdálenosti od uprchlíků nepomáhaly. Ani baterky policie v obličeji sedící obklíčené skupiny.
Zpetně je mi líto, že jsme neměli kapacity (a nástroje na to), abychom aspoň během večerů pomohli trochu pozměnit atmosféru v táboře. Přijetím tábora jako tábora, rozděláním ohně a (přestože takové pojetí večera až tolik nemusím) hrou třeba na kytaru. Myslím, že by to pomohlo, i kdyby jen trochu, změkčit náladu a vnést na chvíli klid a uvolnění. Nebylo ale dost těl na to starat se i o běžné služby v táboře.

Podobně jako první noci, i tu druhou jsme strávili u člověka, kterého jsme neznali a který se nám dobrovolně nabídl, že u něj můžeme přespat. Tentokrát ne v 16, jako den předtím, ale v 11 lidech.
Druhý den ráno bylo deštivo a chladno. V kempu nezůstalo příliš mnoho lidí, postupně jich ale přibývalo. I když na skupinku utečenců na snímku došlo, na řadu dalších pláštěnky nevyzbyly. O ponožkách a botech nemluvě, těch byl nedostatek i v předchozích dnech.

Před chvílí mě na místě, kde stojí tato dívka, německy oslovila jedna z přicházejících. Wo bin ich?
Německy jsem se učil osm let, ale než jsem jí byl schopný otázku uspokojivě odpovědět, málem jsme se ztratili (pro zajímavost: vyprávěl jsem jí, že jsem z Česka, opakovaně a houževnatě). Proč by se mě taky někdo ptal, kde je? Nakonec jsme se pochopili. Byla původem ze Stuttgartu, kde do svých 14 let bydlela. Její otec, Kosovan, ji ale domluvil svatbu v Prištině, kde dalších pět let žila s dvojnásobně starým mužem. Ten ji fyzicky napadal, proto i když (nebo snad právě proto) byla v šestém měsíci těhotenství, rozhodla se utéct zpět do Německa za svým nevlastním otcem (novým mužem své biologické matky), německý pas ale neměla. S kamarádem jsme sedli do auta a zavezli ji napřed na jednu a pak na další benzinku, kde ji její nevlastní otec přišel vyzvednout. Máme dobré pocity, všichni.

Za pár hodin, od zítřka 15/9, však končí z pohledu maďarských státních představitelů tolerantní přístup k lidem překračujících státní hranici.
Na místo se přesunuje armáda a bude dokončena stavba velkého plotu kolem hranic se Srbskem. A každý, kdo bude chtít vstoupit na území státu, bude muset zažádat o azyl. Ten by pak měl být vyhodnocený ve velmi krátkém čase, v řádu dní. Překročení hranic bez registrace pak povede k uvěznění nebo vyhoštění. Pomoc uprchlíkům pak je, pokud se nemýlím, včetně jejich ubytování doma, zakázána a považována za trestný čin.

Součástí těchto změn je mimo jiné i další změna v právním řádu - od 15/9 je možné vstup do soukromých objektů ze strany policie bez soudního povolení.

Michal Jašek

Michal Jašek sa zaujíma o urbánnu sociológiu a podmienky života ľudí bez domova v mestskom prostredí. Pomocou fotky sa na často dlhých cestách plných pozorovaní snaží zachytiť do obrazov prchavé momenty krásna. Práve tie doplnené o úprimné dojmy z toho, čo v tábore juhomaďarskej Röszke prežíval a zažil, tvoria perspektívu, ktorú ponúka v tejto fotoreportáži.

Túto fotoreportáž ste si mohli prezerať, lebo sa venujeme témam, ktoré považujeme za dôležité, témam, ktoré máme radi.
Pomôžte nám pokračovať v tom.

Podporte nás


Späť na tému Prijať prichádzajúcich